Zázraky komunikace (Jana, Petra M.)

Se svou klientkou Janou jsem se poprvé setkala u nich doma v přítomnosti její maminky, která mě kontaktovala na doporučení své známé. Byla jsem ráda, že u našeho rozhovoru byla přítomná i maminka Jany, jelikož jsem dopředu věděla, že komunikace s ní bude asi dost náročná. Jana totiž nekomunikovala verbálně a navíc se potýkala s lehkým mentálním postižením, které se mimo jiné projevovalo hyperaktivitou.

Při první schůzce mi maminka Jany popsala i ukázala, jak se dorozumívá se svou dcerou a co by ode mě potřebovaly. Jednalo by se především o roli společnice, jelikož Jana má velmi ráda různé hry a vyprávění nebo čtení příběhů. Dále bych pomáhala s krmením a osobní hygienou a doprovázela Janu na procházky.

Velmi mě překvapil způsob komunikace mezi Janou a maminkou, který spočíval v psaní a malování na tabulky a v různých dalších verbálních i neverbálních technikách. Nebyla jsem si jistá, zda to budu umět a zda a jak mě Jana přijme. Domluvily jsme se tedy s maminkou Jany na zkušební lhůtě a na tom, že do odvolání nebudu s Janou bez její přítomnosti.

Zpočátku jsem se hodně učila od maminky, která mi stále vysvětlovala a ukazovala, co a jak mám s Janou dělat. Jana si na mě naštěstí začala rychle zvykat a bylo patrné, že si mě oblíbila. Uvědomila jsem si, jak hodně například záleží na tónu hlasu a na pohybech, které dělám. Naučila jsem se být co nejvíce v klidu a mluvit tichým a mírným hlasem.

Byla jsem moc vděčná za to, že jsme s maminkou vycházely velmi dobře a uvědomila jsem si, jak je v takovýchto případech důležité mít dobré zázemí. Zlepšoval se i náš vztah s Janou, která si na mě již úplně zvykla a dokonce jsem začínala rozumět zvukům, které v různých situacích vydávala. Maminka Jany mě s ní i postupně nechávala samotnou s tím, že jsem vždy měla k dispozici telefon na někoho z rodiny, kdyby se něco dělo.

Trávila jsem s Janou i s její maminkou několik hodin týdně a začala jsem se pomalu cítit součástí rodiny. Mluvila jsem o tom s maminkou Jany, která to vnímala podobně a uklidnila mě, že se to takto s asistenty běžně stává. S Janou jsem již komunikovala, jako kdyby normálně mluvila, četla jsem jí, vyprávěla, smály jsme se spolu, chodily ven na procházky. Občas jsem samozřejmě musela řešit nenadále výkyvy v chování Jany, které vyplývaly z jejího postižení.

Díky spolupráci s Janou jsem si uvědomila hodnoty, které přináší rodinné zázemí a zázraky pestrosti mezilidské komunikace.